Winter Lev, 26. 1. 1876 Hroby u Tábora – 29. 8. 1935 Praha, právník, národohospodář a politik; bratr Arnošta a Gustava Wintera. Vystudoval práva na pražské české univerzitě; od 1907 advokát v Praze. Původně se chtěl věnovat akademické dráze (žák prof. Albína Bráfa), byl však od ní odveden intenzivní politickou činností v sociální demokracii. Od 1907 člen výkonného výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany, 1907-18 poslanec rakouské říšské rady, 1917-18 předseda jejího sociálně politického výboru. Za 1. světové války obhájce před rakouskými vojenskými soudy; 1918 člen Národního výboru československého. Od 1918 poslanec Národního shromáždění, od 1930 předseda čs. skupiny Meziparlamentní unie; 1918-20 a 1925-26 ministr sociální péče. 1929 zvolen členem exekutivy Socialistické dělnické internacionály. Jako teoretik byl považován za představitele tzv. novomarxistického revizionismu. Patřil k předním znalcům v oblasti sociálního pojištění; významně se zasloužil o uzákonění soustavy sociálního pojištění v ČSR, o doplnění a novelizaci dělnického ochranného zákonodárství, o zavedení gentského systému podpory v nezaměstnanosti. Od 1925 předseda Sociálního ústavu ČSR, od 1927 předseda Mezinárodního výboru nemocenských pokladen. Autor řady národohospodářských a sociálně-právních spisů, studií i popularizujících brožur, mj.: Kartely (1902), Práva a povinnosti nájemníků (1903), Úrazové pojištění dělnické dle práva rakouského  (1904, spolu s A. Meissnerem), Maloživnostnictvo a sociální demokracie (1907), Čtvrtstoletí pojišťovacího zákonodárství dělnického (1913), O osnově zákona o sociálním pojištění v ČSR (1923, 1924). Revidoval český překlad prvního svazku Marxova Kapitálu (1913). Své vzpomínky publikoval v souboru Cesty k socialismu (1932).