Rádl Emanuel, 21. 12. 1873 Pyšely – 12. 5. 1942 Praha, přírodovědec a filosof; jeden z nejvýznamnějších českých myslitelů 20. století. Po ročním noviciátu v augustiniánském řádu vystudoval přírodní vědy na české univerzitě v Praze a 1897-1919 působil jako středoškolský profesor. 1919-20 profesor přírodní filosofie, metodologie a historie přírodních věd na filosofické, od 1920 na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Vycházel z neovitalismu Hanse Driesche; odmítal naturalismus a pozitivismus, ale také iracionalismus a mysticismus. Výrazně ovlivněn T. G. Masarykem, kladl důraz na konkrétnost vědy a filosofie, na jejich službu aktuálním potřebám doby i na eticko-náboženské problémy. Vyzdvihoval mravní stránku a civilizační poslání křesťanství a usiloval o pokřesťanštění celého života, zejména výchovy a morálky; ve 20. letech se sblížil s českým protestantismem a inspiroval nové cesty jeho vývoje. Ve svém rozsáhlém díle, charakterizovaném hluboce prožívaným filosofickým hledačstvím, kriticky přehodnotil ideový odkaz evropského i orientálního myšlení (Romantická věda, 1918; Západ a Východ, 1925; Dějiny filosofie I-II, 1932-33) a dospěl k dualismu přírody a ducha, k požadavku podřízení vědy filosofii a filosofie teologii (Moderní věda, 1926; Filosofie a teologie, 1927-28). Smysl přírody, dějin i lidského života nalezl nakonec v absolutním mravním řádu nad světem v duchu antického a středověkého ideálu (Útěcha z filosofie, 1946). V souladu se svým pojetím filosofie jako nástroje společenské obrody se ve 20. a 30. letech angažoval v čs. veřejném i politickém životě. 1919-21 stál v čele Realistického klubu (zprvu společně se Zdeňkem Nejedlým), který měl v nových podmínkách ČSR navázat na tradice Masarykovy realistické strany z doby před 1. světovou válkou. Po zániku klubu vstoupil do Čs. sociálně demokratické strany dělnické. Patřil k čelným představitelům YMCA v Československu a spolu s J. L. Hromádkou založil 1922 její studentskou sekci – Akademickou YMCA. Zvláštní pozornost věnoval problematice národa, národnosti a nacionalismu obecně (Národnost jako problém vědecký, 1929) a v čs. kontextu zvláště, přičemž důrazně odmítal všechny formy nacionalismu. S historickým vývojem konfliktních česko-německých vztahů v českých zemích se pokusil vyrovnat v knize Válka Čechů s Němci (1928; reedice 1993), která pro svou kontroverznost i kritiku do vlastních řad vyvolala v českém prostředí většinou negativní odezvu. Jejím protějškem se pak stala jedna z jeho posledních  prací Zur politischen Ideologie der Sudetendeutschen (1935), varující sudetské Němce před nacistickým šovinismem a vyzývající je ke svobodným občanským postojům na půdě ČSR. – 1934 předsedal mezinárodnímu filosofickému kongresu v Praze, o jehož přípravu a organizaci se rozhodující měrou zasloužil. 1935 těžce onemocněl a žil pak až do konce života v hlubokém ústraní. Svými osobitými humanistickými názory a postoji ovlivnil především českou protestantskou inteligenci, jejíž část politicky zakotvila v sociální demokracii.