Meissner Alfréd, 10. 4. 1871 Mladá Boleslav – 29. 9. 1950 Praha, právník a politik. Vystudoval práva na univerzitě ve Vídni a na české univerzitě v Praze; od 1901 advokát v Praze. Od studentských let činný v sociálně demokratické straně (členem od 1896), pracoval v jejím tiskovém výboru a spoluredigoval revui Akademie. 1918 člen Národního výboru čs., z jehož pověření připravil provizorní ústavu čs. státu, přijatou pak 13. 11. 1918. V Revolučním národním shromáždění 1918-20 se jako předseda ústavního výboru významně podílel na vypracování první ústavy ČSR z roku 1920 a nového volebního zákona. 1918-38 vůdčí činitel Čs. sociálně demokratické strany dělnické, 1918-39 poslanec Národního shromáždění; od května do září 1920 a 1929-34 ministr spravedlnosti, 1934-35 ministr sociální péče. Za nacistické okupace z rasových i politických důvodů perzekvován a 1942-45 vězněn v terezínském ghettu.  1945-48 a zvláště na brněnském sjezdu 1947 patřil k hlavním mluvčím protifierlingerovské opozice v Čs. sociální demokracii; hájil stanovisko, že sociální demokracie musí zůstat samostatnou stranou nejen organizačně, ale také ideově. Zároveň publicisticky obhajoval demokratický odkaz meziválečné ČSR a v tomto duchu působil i jako expert při přípravě nové čs. ústavy (1946-47). Autor řady právně osvětových publikací: Rukojeť živnostenského soudnictví (s L. Winterem, 1901), Jak se volí do obcí v Čechách (1908), Nároky vdov a sirotků po padlých vojínech (1914), Řád volební do obcí Republiky československé (1924),  O novou ústavu ČR (1946); ve 30. letech pravidelně přednášel v Dělnickém rozhlase. Svou politickou konfesi vyložil v rámci cyklu Cesty k socialismu (1932).