Masaryk Tomáš Garrigue, 7. 3. 1850 Hodonín – 14. 9. 1937 Lány, filosof, sociolog, politik a státník. 1872-77 studoval filosofii na univerzitě ve Vídni a v Lipsku; 1879-82 docent vídeňské univerzity, od 1882 profesor české univerzity v Praze. Ve své rozsáhlé odborné i veřejné činnosti se snažil pozitivně vyrovnat se soudobou krizí společnosti i jednotlivce. 1884-93 redigoval vědecký časopis Athenaueum, kde 1886 vystoupil proti zastáncům pravosti Rukopisu královédvorského a zelenohorského, 1894-1914 kulturně politickou revui Naše doba. Koncem 80. let 19. století spoluzakladatel realistického hnutí; 1891-93 poslanec říšské rady i českého zemského sněmu za mladočeskou stranu. V 90. letech obhajoval program autonomie českých zemí v rámci postupně se demokratizující rakousko-uherské monarchie a pozitivní politiku „drobné práce“, odmítal nacionální i sociální radikalismus. Své postoje opíral o vlastní historicko-filosofickou koncepci, vycházející z Františka Palackého a spatřující smysl českých dějin v zápase o nábožensky chápanou humanitní ideu (Česká otázka, 1895; Naše nynější krise, 1895; Jan Hus, 1896; Karel Havlíček, 1896) a o přesvědčení, že celosvětový vývoj spěje od autokracie k demokracii (Ideály humanitní, 1901). Zvláštní pozornost věnoval problematice socialismu a kritice marxismu (Otázka sociální, 1898), později též vývoji ruského filosofického a politického myšlení (Rusko a Evropa, 1913); veřejný ohlas a protichůdné reakce vzbudil svou kritikou antisemitismu (hilsneriáda, 1899) i katolického klerikalismu. 1900-14 vůdce tzv. realistické strany (České strany lidové, resp. České strany pokrokové), za niž byl 1907-14 poslancem říšské rady. V posledních letech před 1. světovou válkou důrazně kritizoval rakousko-uherskou politiku na Balkáně a postupně se sbližoval s radikálně protirakouským křídlem české politiky. Po vypuknutí války odešel v prosinci 1914 do ciziny, kde se postavil do čela čs. zahraničního odboje (1916-18 předseda Národní rady čs. v Paříži) a postupně získal rozhodující státníky dohodových mocností pro ideu samostatného čs. státu. 14. 10. 1918 se stal předsedou prozatímní čs. vlády v zahraničí a jejím jménem 18.října vydal ve Washingtonu Deklaraci nezávislosti Československa (Washingtonskou deklaraci). 14. 11. 1918 zvolen ve vlasti prvním prezidentem Československé republiky; znovu zvolen 1920, 1927 a 1934. V této funkci významně přispěl ke konsolidaci politických poměrů mladého státu na bázi parlamentní demokracie a stal se hlavou neoficiální politické skupiny „Hradu“, reprezentující liberálně demokratické a reformně socialistické síly. Svou koncepci čs. státu v kontextu demokratického světového vývoje vyložil ve spisech Nová Evropa (1920) a Světová revoluce (1925). V prosinci 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. – Od mládí se zajímal o sociální otázku a socialistické hnutí (se socialistickými idejemi se seznámil již za studií na brněnském gymnáziu, s marxismem na vídeňské univerzitě); soustavně se s nimi posléze vyrovnal ve spise Otázka sociální, v němž kriticky rozebral a odmítl marxismus a sociální revolucionismus a vyslovil se pro sociální reformismus, souznějící s jeho humanitní filosofií i „realistickým“ politickým programem. Od počátku 90. let udržoval kontakty se sociálně demokratickou stranou (spolu se svou chotí se zúčastnil prvomájového tábora lidu 1890 na pražském Střeleckém ostrově) a navázal přátelské styky s některými jejími představiteli (mj. s J. Krapkou Náchodským, J. Steinerem a K. Máchovou), stejně jako jeho manželka Charlotta, jež 1905 do této strany vstoupila. 1896 podnítil založení Dělnické akademie, pro niž potom přednášel. 1897 vypracoval na žádost Josef Steinera návrh protistátoprávního prohlášení pěti českých sociálně demokratických poslanců na říšské radě, který však došel pozdě, a místo něj bylo proneseno politicky nešťastné radikalistické ohrazení. Vedle kritického vztahu k českému historickému státnímu právu ho se sociální demokracií sbližoval i antiklerikalismus a zejména společný boj za všeobecné volební právo, v němž se výrazně angažoval. 1907 byl s podporou sociálních demokratů v užší volbě zvolen na Valašsku poslancem říšské rady. Po vzniku ČSR se v úřadě prezidenta republiky snažil působit proti rozkolu sociální demokracie a následnému revolučnímu rozvratu, uplatňuje i své zkušenosti s bolševismem. Podpořil umírněné, demokratické a státotvorné křídlo ve straně, jednal však i s reprezentanty radikální levice. O Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, do níž vstoupila i část někdejších realistů, se pak vnitropoliticky opíral jako o podstatnou součást skupiny „Hradu“ a údajně patřil k jejím voličům. Svou humanitní filosofií i svými ideovými a politickými postoji ovlivnil ideologii , politiku a programtiku čs. sociální demokracie ve 20.a 30. letech i po roce 1945 (Stivínův program). – Členkami Čs. sociální demokracie se později staly jeho vnučky Anna Masaryková (1911-1996) a Herberta Masaryková-Pocheová (1915-1996), jež se v roce 1990 podílely na obnově činnosti strany a přijaly místo na její kandidátce v prvních svobodných parlamentních volbách.