Macek Antonín, 17. 6. 1872 Mladá Boleslav – 22. 5. 1923 Praha, básník, prozaik, novinář a překladatel. Pro vadu sluchu nemohl dokončit gymnázium a vyučil se řezbářem. Jako samouk ovládl řadu jazyků a věnoval se studiu filosofie a orientalistiky. 1898-1911 úředník dělnické nemocenské pojišťovny; od 1895 člen Českoslovanské sociálně demokratické strany, od 1897 spolupracovník jejího tisku, 1903-20 vedoucí redaktor měsíčníku Rudé květy, 1907-09 dětského časopisu Jaro, 1911-20 kulturní redaktor a fejetonista Práva lidu. 1919-21 stoupenec sociálně demokratické levice, od 1920 redaktor Rudého práva; 1921 spoluzakladatel KSČ. Jeho socialistické přesvědčení se opíralo o všelidský humanismus křesťanské provenience, avšak protiklerikálního zaměření. Ve svém díle spojoval sociální protest s mysticko-náboženskou vizí harmonického lidství, socialismus s křesťanským evangeliem: básnická tvorba zahrnuje sociálně kritickou i meditativní poezii (Mému dítěti, 1909; Kniha o máji, 1913; Mé Čechy a jiné básně, 1918; Velký mír, 1918; novozákonní triptych Tři hodiny, 1923), v próze převládají parafráze světového duchovního dědictví (Bezbožné povídky, 1911; Dvě povídky: Robert Ďábel – Přítel a milenec, 1911; Povídky z východu, 1912). Pěstoval též esejistiku (Listy k srdci, 1917; Člověk doby poválečné, 1918; Tichý svět, 1918), literární a výtvarnou kritiku; široký záběr měla jeho práce překladatelská (Apuleius, středověká náboženská poezie, Boccaccio, Aeneas Sylvius, Voltaire, Alfred de Vigny, Ch. F. Hebbel, Charles Sealsfield, Alphonse Daudet, Anatole France, Upton Sinclair; text Internacionály). Vydal antologii Poesie sociální (1902) a několik osvětových brožur (Kněžské zázraky, 1904; Co je nebe a peklo, 1906; Havlíček-buditel, 1906). Zvláštní význam měla jeho činnost na poli bibliofilie.