Luža Radomír, *17. 10. 1922 Praha, politik, historik a publicista. Syn generála Vojtěcha Luži (1891-1944), v meziválečném období jednoho z nejvyšších velitelů Čs. armády (1937-39 zemského vojenského velitele na Moravě) a za 2. světové války čelného představitele domácí protinacistické rezistence. Od 1940 se aktivně účastnil domácího odboje, 1942 přešel do ilegality; 1944-45 zástupce velitele partyzánské skupiny na Českomoravské vysočině, patřící do rámce odbojové organizace Rada tří. 1945-48 vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a zároveň se politicky angažoval v Čs. sociální demokracii jako člen jejího ústředního zastupitelstva, první místopředseda ústřední komise mládeže a místopředseda krajského výkonného výboru strany v Brně. 29. 2. 1948 byl Ústředním akčním výborem Národní fronty zbaven všech veřejných funkcí a o měsíc později odešel do exilu. 1948-53 působil v Paříži; stal se členem vedení exilové ČSSD, předsedou její ústřední komise mládeže a předsedou zemské organizace strany ve Francii; spolupracoval se zpravodajskou skupinou generála Čeňka Kudláčka. 1953 odešel do USA, kde vystudoval historii na New York University. 1956 spoluzakladatel a poté dlouholetý člen redakční rady revue Svědectví. 1956-66 zastával vedoucí funkce v Mezinárodní unii socialistické mládeže (IUSY), 1960-66 ředitel americké nadace pro pomoc africkým a asijským studentům se sídlem ve Vídni. Od konce 50. let organizoval akce zaměřené na destabilizaci komunistického režimu v Československu podporou reformních sil uvnitř KSČ. 1967-93 profesor, od 1993 emeritní profesor moderních středoevropských dějin na Tulane University v New Orleansu (USA). Od 1959 člen výboru, od 1973 předsednictva Rady svobodného Československa. 1948-80 člen ústředního výkonného výboru, v 70. letech též představenstva exilové ČSSD, v níž patřil  k reprezentantům tzv. reformního směru, zaujímajícího kritické stanovisko k politice stranického vedení a vytvářejícího si vlastní kontakty s opozičními silami ve vlasti. 1989-90 se významně podílel na obnově ČSSD v Československu a stal se členem jejího ústředního výkonného výboru; od 2003 člen ústřední historické komise ČSSD. Od 1990 pobývá pravidelně v Praze i v Brně, kde byl 1992 jmenován profesorem obecných dějin na Masarykově univerzitě. 1995 povýšen do hodnosti plukovníka v.v. Armády ČR. Ve své odborné práci se zabývá především novodobými dějinami čs. (The Transfer of Sudeten Germans, 1964;  A History of the Czechoslovak Republic, 1918-1948, s V. Mamateyem, 1973) a rakouskými (Austro-German Relations in the Anschluss Era, 1975; A History of the Resistance in Austria, 1938-1945, 1984) i historií mezinárodního socialistického hnutí (History of the International Socialist Youth Movement, 1970) a čs. sociálně demokratického exilu (Československá sociální demokracie. Kapitoly z let exilu 1948-1989, 2001).  O své odbojové činnosti za 2. světové války podal svědectví v memoárové knize The Hitler Kiss: A Memoir of the Czech Resistance (2002; literární spolupráce Christina Vella). Spoluautor Krejčího sborníku Sozialdemokratie und Systemwandel. Hundert Jahre tschechoslowakischer Erfahrung (1978). Jeho vědecké dílo (většina anglických spisů byla přeložena do němčiny) ocenil 1997 rakouský spolkový prezident udělením Čestného kříže pro vědu a umění I. třídy.