Lehocký Emanuel, 4. 1. 1876  Osuské (okr. Senica) – 24. 9. 1930 Bratislava, slovenský novinář a politik, spoluzakladatel slovenské sociální demokracie a jejího tisku. 1892-95 krejčovský dělník v Budapešti, kde vstoupil do Sociálně demokratické strany Uherska; od 1902 úředník nemocenské pokladny v Bratislavě. Vystupoval proti národnostní politice maďarských vůdců Sociálně demokratické strany Uherska, obhajoval práva slovenského národa a usiloval o založení slovenského sociálně demokratického listu a organizační samostatnost slovenských sociálních demokratů. 1904 se podílel na ustavení Ústředního výboru organizace slovenského dělnictva a stal se jeho vedoucím činitelem, 1905 stanul v čele samostatné Slovenské sociálně demokratické strany v Uhersku, po jejím vynuceném opětovném splynutí s uherskou sociální demokracií 1906 zastával až do 1918 funkci předsedy slovenského výkonného výboru Sociálně-demokratické strany Uherska. Rozvíjel spolupráci s českou sociální demokracií a s pomocí jejích vůdců A. Němce a V. Tusara založil a řídil slovenské sociálně demokratické měsíčníky Slovenské robotnícke noviny (1904-09) a Napred (1906-09). 1909-18 byl vydavatelem resp. šéfredaktorem listu Robotnícke noviny  v Bratislavě; 1905 založil slovenskou sekci bratislavského dělnického vzdělávacího spolku „Vorwärts“ („Napred“), v rámci níž 1906 vytvořil i první slovenský dělnický pěvecký spolek. Odmítal jakoukoliv spolupráci s konfesionálně orientovanými politiky a měl zásadní výhrady k martinskému centru Slovenské národní strany; v době bojů za všeobecné volební právo však spolupracoval s hlasisty. Za 1. světové války přijal ideu společného státu Čechů a Slováků, v říjnu 1918 se stal členem Slovenské národní rady a podepsal Martinskou deklaraci. V prosinci 1918 se podílel na sloučení slovenské sociální demokracie s Čs. sociálně demokratickou stranou dělnickou a stal se předsedou jejího slovenského výkonného výboru. 1918-20 člen Revolučního národního shromáždění, 1920-25 senátor; od 1919 ředitel Dělnické pojišťovny v Bratislavě.