Laušman Bohumil, 30. 8. 1903 Žumberk u Chrudimi – 9. 5. 1963 Praha, politik a publicista; zeť Václava Káška, tchán Jaromíra Nechanského. 1922 maturoval na obchodní akademii v Chrudimi; pracoval jako úředník zasilatelské firmy v Hamburku, posléze v Hypoteční bance v Praze. Od mládí činný v sociálně demokratické straně a v družstevním hnutí ve východních Čechách; 1922-38 stálý dopisovatel Východočeského obzoru a Práva lidu. 1933-38 člen ústředního výkonného výboru Čs. sociálně demokratické strany dělnické, 1935-39 poslanec Národního shromáždění; 1938-39 generální tajemník Národní strany práce. 1939 odešel do exilu nejprve do Francie, poté do Velké Británie; 1939-40 sloužil v čs. zahraniční vojenské jednotce. 1940-45 člen, 1941-42 místopředseda Státní rady čs. v Londýně; 1942 podnikl cestu do SSSR. 1944-45 člen vládní delegace pro osvobozená území ČSR, s níž v říjnu 1944 přiletěl na povstalecké území Slovenska. Po ústupu Slovenského národního povstání do hor zůstal v Nízkých Tatrách; od prosince 1944 člen Vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu. (Jeho rodina v protektorátu tvrdě perzekvována; matka a bratr zahynuli v koncentračním táboře.) V březnu 1945 účastník moskevských porad o složení o programu vlády Národní fronty. 1945-48 člen představenstva, 1945-47 první místopředseda Čs. sociální demokracie; zprvu  představitel levice, posléze „středu“. 1945-48 poslanec Národního shromáždění, 1945-47 ministr průmyslu; iniciativně se podílel na přípravě a provádění nacionalizace klíčového průmyslu. Na brněnském sjezdu Čs. sociální demokracie v listopadu 1947 zvolen proti Zd. Fierlingerovi předsedou strany. V únoru 1948 zaujal nerozhodný postoj, a nepřímo tak přispěl k vítězství prokomunistických sil. 25. února 1948 přijal funkci místopředsedy vlády v novém Gottwaldovu kabinetu. V březnu 1948 donucen odejít z funkce předsedy strany, v červnu 1948 i z funkce místopředsedy vlády a z politického života vůbec. 1948-49 ředitel Slovenských elektráren v Bratislavě. 31. 12. 1949 emigroval; žil pak střídavě v Jugoslávii a v Rakousku. Pro svůj postup v únoru 1948 a bezprostředně poté nebyl přijat sociálně demokratickým exilem a vyvíjel samostatnou politickou i zpravodajskou aktivitu; orientoval se na spolupráci s Titovou Jugoslávií a na postupnou vnitřní erozi a reformu komunistického režimu v Československu. 23. 12. 1953 unesen agenty čs. rozvědky do ČSR, zde internován (na základě rozhodnutí předsednictva ústředního výboru KSČ), donucen k veřejném prohlášení o svém dobrovolném návratu a 1957 v tajném procesu odsouzen k 17 letům vězení. Zemřel za záhadných okolností v ruzyňské věznici. – V emigraci napsal a vydal memoárové publikace Pravda o Slovenském národním povstání (1951) a Kdo byl vinen (1953).