Krejčí Jaroslav, *13. 2. 1916 Polešovice u Uherského Hradiště, právník, ekonom, sociolog a kulturní historik, politický esejista a publicista. Syn Jaroslava Krejčího (1892-1956), profesora ústavního práva na Masarykově univerzitě, 1938-45 ministra spravedlnosti a 1942-45 předsedy protektorátní vlády. 1935-39 studoval práva na Karlově univerzitě v Praze (doktorát 1945); 1936-39 politicky činný v sociálně demokratické mládeži. 1939-45 pracoval v Ústředním svazu obchodu a účastnil se domácího protinacistického odboje. 1945-49 přednosta odboru Státního úřadu plánovacího; 1945-48 člen a národohospodářský expert Čs. sociální demokracie, pro niž 1947 vypracoval alternativní návrh pětiletého hospodářského plánu, oponující komunistické koncepci „pětiletky“. 1946-51 přednášel na Vysoké škole politické a sociální, kde se 1947 habilitoval (spis Důchodové rozvrstvení, 1947), a 1949-52 na Vysoké škole obchodní v Praze; vědecky se zaměřoval na makroekonomickou problematiku. 1950-53 pracovník Státní banky čs., 1952-54 externí spolupracovník Národohospodářského ústavu Hlávkovy nadace. Pro své vědecké aktivity v oblasti nemarxistické ekonomie i politické kontakty s bývalými sociálními demokraty byl 1954 zatčen a 1955 odsouzen za „přípravu odborníků na návrat kapitalismu“ k deseti letům vězení; 1960 propuštěn na základě amnestie. 1960-67 zaměstnán ve výrobním družstvu Mechanika, 1968 se na krátkou dobu vrátil k makroekonomickým studiím v Kabinetu architektury a tvorby životního prostředí při ČSAV a v době „pražského jara“ se stal členem přípravného výboru Masarykova sdružení demokratického socialismu. V srpnu 1968 odešel do exilu a od 1969 přednášel na univerzitě v anglickém Lancasteru, kde byl 1976 jmenován profesorem. Zde rozvinul tzv. integrovanou společenskou vědu (kombinace sociologie, ekonomie, politologie a historie) a v jejím rámci se zabýval sociálním vývojem poválečného Československa a Německa, národnostní otázkou v Evropě, morfologií revolučních procesů, problematikou mimoevropských civilizací i srovnávací religionistikou. Současně vyvíjel politickou i publikační činnost v exilové ČSSD: od 1976 člen jejího představenstva, 1989-95 místopředseda; editor jubilejního sborníku Sozialdemokratie und Systemwandel. Hundert Jahre tschechoslowakischer Erfahrung (1978). Od 1990 přednáší též na českých univerzitách; od 1994 honorární ředitel Střediska pro výzkum sociálně kulturní plurality při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR a člen Učené společnosti ČR. Anglicky i česky publikoval řadu knih, například: Social Change and Stratification in Postwar Czechoslovakia (1972), Social Structure in Divided Germany (1976), Great Revolutions Compared (1983; česká parafráze Dějiny a revoluce, 1992), The Civilisations of Asia and the Middle East (1990; český překlad Civilizace Asie a Blízkého východu, 1993), The Human Predicament, Its Changing Image (1993; česká verze: Lidský úděl a jeho proměnlivá tvář, 1996), České křižovatky (soubor esejů, 2001), Postižitelné proudy dějin (syntéza celoživotního výzkumu, 2002). Své osudy, vědeckou a politickou činnost shrnul v netradičně pojatých memoárech Mezi demokracií a diktaturou. Domov a exil (1998).