Kautsky Karl Johann, 16. 10. 1854 Praha – 17. 10. 1938 Amsterodam, česko-německý socialistický teoretik, publicista a politik. Pražský rodák (do 1919 měl v Praze domovské právo); syn malíře a scénického výtvarníka Jana Václava Kautského (1827–1896), mj. autora opony Prozatímního divadla, a herečky a spisovatelky Minny (Wilhelminy Eleonory) Kautské (1837–1912), autorky próz z dělnického prostředí. V dětství se s rodiči přestěhoval do Vídně. Absolvoval benediktinské gymnázium v Melku a poté studoval historii, filosofii, práva a politickou ekonomii na vídeňské univerzitě. V raném mládí stoupenec českého národního hnutí (podle vlastního vyjádření „fanatický český nacionalista“), 1875 se stal členem sociálně demokratické strany a v následujících desetiletích působil jako socialistický novinář střídavě v Rakousku, Švýcarsku, Německu i Anglii. 1880–82 redaktor listu Sozialdemokrat v Curychu, 1883–1917 vydavatel a redaktor marxistické revue Die neue Zeit ve Stuttgartu; 1885–89 spolupracovník Bedřicha Engelse při vydávání Marxovy korespondence. 1897–1924 žil převážně v Berlíně, 1924–38 ve Vídni, odkud po „anšlusu“ emigroval do Holandska; od  1935 čs. státní občan. Navazoval na Marxův a Engelsův teoretický odkaz a až do 1. světové války byl jeho nejdůslednějším obhájcem jak proti Bernsteinovu revizionismu, tak proti levicovým radikálům. Měl pronikavý vliv na vývoj německé, rakouské i české sociální demokracie; hlavní tvůrce hainfeldského programu (1889) rakouské a erfurtského programu (1891) německé sociální demokracie, spolutvůrce brněnského programu (1899) rakouské sociálně demokratické strany.Významně se podílel na činnosti Druhé internacionály. Za 1. světové války se postavil proti podpoře válečné politiky ze strany německé sociální demokracie a obhajoval pacifistické postoje. 1917–22 patřil k  vůdcům Nezávislé německé sociálně demokratické strany a stal se ideologem centrismu. 1917–18 odmítl ruskou bolševickou revoluci a sovětský režim a hájil demokracii a parlamentarismus proti diktatuře proletariátu. Po listopadové revoluci 1918 v Německu byl krátce politickým poradcem Ebertovy vlády a státním tajemníkem v říšském ministerstvu zahraničních věcí. Na počátku 20. let usiloval o sjednocení Druhé (Londýnské) a Dvaapůlté (Vídeňské) internacionály a na jejich slučovacím sjezdu 1923 stál v čele komise, jež vypracovala program nové Socialistické dělnické internacionály. Zvláštní pozornost věnoval národnostní otázce v Rakousko-Uhersku i českému národně emancipačnímu hnutí; odmítal český historicko-státoprávní program, ale již před 1. světovou válkou uznával oprávněnost státního sebeurčení českého národa na přirozenoprávním základě. Udržoval kontakty s představiteli české sociální demokracie i s T. G. Masarykem a věnoval pozornost politickému vývoji v českých zemích a posléze v Československu. Autor značného množství teoretických a politických spisů, z nichž řada byla přeložena do češtiny. K nejvýznamnějším patří Karl Marx ökonomische Lehren (1887; český překlad Antonína Němce: Karla Marxa ekonomické nauky prostonárodně vylíčil a vysvětlil Karel Kautský, 1889), Die soziale Revolution (1902), Die materialistische Geschichtsauffassung (2 díly, 1927), polemika s Naumannovým pojetím Střední Evropy Die Vereinigten Staaten Mitteleuropas (1916) a polemiky s ruskými bolševiky Die Diktatur des Proletariats (1918) a Terrorismus und Kommunismus (1919). V českém prostředí vzbudil největší pozornost jeho spis Die Verläufer des neueren Sozialismus (1895; do češtiny zčásti přeložen Fr. Tomáškem pod titulem Předchůdci novějšího socialismu v Čechách a na Moravě, 1899), zdůrazňující zásadní přínos husitství pro sociální pokrok a Kautského poslední kniha Sozialisten und Krieg (1937, vydáno v Praze ve státním nakladatelství Orbis).