Kafka František, 28. 4. 1894 Volyně – 4. 10. 1941 Praha, lékař-psychiatr, odborný publicista a osvětový pracovník. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě (žák prof. Antonína Heverocha); od 1920 působil na psychiatrické klinice Univerzity Karlovy, poté jako primář v Zemském ústavu pro choromyslné v Praze, kde se stal 1939 ředitelem. Průkopník moderní sociální psychiatrie, věnoval se též psychologii, biotypologii, duševní hygieně (předseda Čs. společnosti pro péči o duševní zdraví), sociologii a filosofii a výrazně se účastnil kulturního života. Autor četných odborných i popularizačních prací (O duševně chorých v lidské společnosti, 1930; Ochrana duševního zdraví prací, odpočinkem a zábavou, 1934; O umělecké tvořivosti, 1938); lektor v oblasti zdravotnické osvěty, aktivista abstinentního hnutí. Politicky činný v sociálně demokratické straně; člen správního výboru Ústřední sociální pojišťovny. Od počátku německé okupace patřil k organizátorům domácího odboje v rámci Politického ústředí (mj. spolupracovník J. Nečase), udržoval spojení s dalšími složkami rezistence a poskytoval jim útočiště ve svém ústavu, kde byla umístěna vysílačka. 14. 5. 1941 zatčen gestapem; po vyhlášení stanného práva 28. 9. 1941 odsouzen k smrti a popraven. 1946 jmenován in memoriam docentem Karlovy univerzity.