Hampl Antonín, 12. 4. 1875 Jaroměř – 17. 5. 1942 Berlín, politik a odborový předák. Vyučil se strojníkem; později absolvoval státní průmyslovou školu v Praze. Od mládí činný v odborech a sociálně demokratické straně, od roku 1910 tajemník Svazu kovodělníků, kde plně rozvinul své mimořádné organizační schopnosti a získal značnou autoritu mezi dělnictvem. 1918-38 člen představenstva, 1924-38 předseda Čs. sociálně demokratické strany dělnické; současně předseda Ústřední sociální pojišťovny. Od července 1918 člen Národního výboru čs; 1918-20 člen Revolučního národního shromáždění, 1920-39 poslanec Národního shromáždění; 1919-20 ministr veřejných prací. Roku 1920 měl významný podíl na vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku a zákona o závodních a revírních radách v hornictví. Od začátku 20. let byl politickým vůdcem sociálně demokratické strany a zasloužil se o její konsolidaci po rozkolu 1919-21 a odchodu levého křídla. Ve 20. a 30. letech se aktivně podílel na koaliční spolupráci socialistických a občanských stran a patřil k nejvlivnějším čs. politikům; v době světové hospodářské krize navrhoval řadu kroků ke zmírnění nezaměstnanosti, účinnější státní zásahy v sociální oblasti a rozšíření státní investiční činnosti (své návrhy shrnul v publikaci Z krize ven, spolu s J. Bělinou, 1935). Významný politický vliv si udržel i za pomnichovské republiky (1938-39), kdy stál v čele Národní strany práce; v listopadu 1938 patřil k iniciátorům kandidatury dr. Emila Háchy na úřad prezidenta ČSR. Na začátku nacistické okupace navázal spojení s domácím odbojem a byl prostředníkem mezi rezistencí a protektorátní státní reprezentací. 1. 9. 1939 poprvé zatčen gestapem, ale po čtrnácti dnech na intervenci protektorátní vlády propuštěn. Podruhé zatčen 6. 5. 1941 společně s dalšími sociálně demokratickými osobnostmi; po několikatýdenním věznění na Pankráci odvlečen do věznice Moabit v Berlíně, kde zahynul.