Grňa Josef, 11. 8. 1897 Předklášteří u Tišnova – 8. 6. 1967 Brno, právník a politický činitel. Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Od 1922 úředník, posléze rada finanční prokuratury v Brně; 1932 se habilitoval na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, 1938 jmenován profesorem správního práva na Vysokém učení technickém v Brně. Vědecky se zabýval především procesním právem; autor monografií Prejudicialita v civilním řízení (1930) a Civilní soudce a správní akt (1935), redaktor Časopisu pro právní a správní vědu. Politicky činný v Čs. sociální demokracii; ve druhé polovině 30. let se výrazně angažoval v hnutí na obranu republiky. V době německé okupace patřil k čelným organizátorům domácího odboje na Moravě. 1939-41 vůdčí představitel odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“; významně se podílel na budování její moravské sítě. Počátkem října 1941 unikl šťastnou náhodou zatčení a přešel do ilegality. Spolu s Karlem Veselým-Štainerem pak pokračoval v odbojové činnosti ve skupině Přípravný revoluční výbor, jež se na začátku roku 1944 přejmenovala na Jaro a v létě 1944 byla reorganizována v Radu tří. 1944-45 stál v čele politického vedení Rady tří, jež sehrála důležitou úlohu v závěru 2. světové války. 1945-48 předseda Svazu národní revoluce. Po únoru 1948 odešel z veřejného života; 1951 zatčen a pro „neoznámení trestné činnosti“ odsouzen ke dvěma a půl roku vězení; 1965 rehabilitován. Autor memoárově dokumentární knihy Sedm roků na domácí frontě (1968).