Dérer Ivan, 2. 3. 1884 Malacky – 10. 3. 1973 Praha, slovenský právník, politik a publicista. Syn slovenského vlasteneckého advokáta. Vystudoval práva na univerzitě v Bratislavě a v Budapešti. Od 1910 advokát v Bratislavě; aktivista slovenského národního hnutí. Po vypuknutí 1. světové války vězněn, později navázal styky s některými představiteli českého domácího odboje; 1918 spoluautor Martinské deklarace, člen Slovenské národní rady, jež ho jako svého delegáta vyslala do Prahy, kde se stal členem Národního výboru československého. 1918-20 člen Revolučního národního shromáždění, 1920-39 poslanec Národního shromáždění. 1919-38 člen  představenstva a 1933-38 místopředseda Čs. sociálně demokratické strany dělnické, 1926-38 předseda jejího zemského výkonného výboru na Slovensku. Od května do září 1920 ministr pro správu Slovenska, 1921-22 a 1926 ministr pro sjednocení zákonů a organizace správy, 1929-34 ministr školství a národní osvěty, 1934-38 ministr spravedlnosti. Iniciativně zasáhl do úpravy státního občanství (tzv. Lex Dérer z roku 1926); jako ministr školství se zasloužil o vybudování řady nových škol na Slovensku a Podkarpatské Rusi a zasazoval se o postátnění církevního školství. Přední zastánce čs. jednoty, podílel se na odhalení protistátní činnosti Vojtecha Tuky (1928) a významně se angažoval v boji proti luďáckému separatismu. Za 2. světové války žil v Praze, kde se zapojil do české protinacistické rezistence; 1944-45 vězněn na Pankráci a v Terezíně. 1946-48 prezident Nejvyššího soudu v Brně; 1946-48 čestný předseda Strany práce. 1954 zatčen a odsouzen ke třem a půl roku vězení (za „neoznámení trestného činu“); 1955 amnestován, 1968 rehabilitován. 1968-69 se částečně angažoval v demokratizačním procesu a zaujal kritický postoj k federalizaci Československa. Autor řady publikací – mj.: Češi a Slováci ve střední Evropě (1938), Slovenský vývoj a luďácká zrada (1946), Soudce a nová ústava (1947) – a třídílných politických pamětí Antifierlinger (první díl vydán 1993; ostatní zatím zůstaly v rukopise).