Beneš Edvard, 28. 5. 1884 Kožlany – 3. 9. 1948 Sezimovo Ústí, sociolog, diplomat, politik a státník. Vystudoval filosofii a sociologii na české univerzitě v Praze, politické vědy na pařížské Sorbonně a práva na univerzitě v Dijonu. 1909-15 profesor na obchodní akademii v Praze, 1912-15 docent sociologie na české univerzitě tamtéž; exponent realistické strany. Za 1. světové války nejprve jeden z organizátorů domácího odboje (1914-15), poté nejbližší spolupracovník T. G. Masaryka v odboji zahraničním (1916-18 tajemník Národní rady čs. v Paříži). Svým diplomatickým úsilím se podstatně zasloužil o vznik a uznání samostatného čs. státu. 1918-35 ministr zahraničních věcí a hlavní tvůrce zahraniční politiky ČSR; 1921-22 předseda koaliční vlády. Ve vnitřní politice čelný představitel skupiny „Hradu“, 1923-35 reprezentant národně socialistické strany; 1919-26 a 1929-35 poslanec Národního shromáždění. 1935-38 prezident republiky; neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování celistvosti ČSR, 30. 9. 1938 přijal mnichovský diktát; 5. 10. 1938 abdikoval a krátce poté odešel do exilu. Za 2. světové války stál v čele čs. zahraničního odboje; 1940-45 prezident v exilu a hlava čs. exilové státní reprezentace. Snažil se o uznání neplatnosti mnichovské dohody a obnovu ČSR v předmnichovských hranicích. 1943 uzavřel novou čs.-sovětskou spojeneckou smlouvu a orientoval čs. zahraniční politiku na roli prostředníka mezi Východem a Západem. 16. 5. 1945 se vrátil do Prahy; 28. 10. 1945 potvrzen prozatímním parlamentem v úřadě, 19. 6. 1946 znovu zvolen prezidentem republiky. V únoru 1948 zprvu podpořil vystoupení demokratických ministrů proti postupující totalitarizaci, nakonec však podlehl komunistickému nátlaku a přijal Gottwaldem nadiktované řešení vládní krize. V květnu 1948 odmítl podepsat „lidově demokratickou“ ústavu a 7. 6. 1948 abdikoval. Autor řady sociologických a politologických spisů (Le problème autrichien et la question tchèque, 1908; Otázka národnostní, 1909; Stranictví, 1912; Demokracie dnes a zítra, 1946) a memoárových knih (Světová válka a naše revoluce, I – III, 1927; Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, 1947; Mnichovské dny, 1968). –  Od dětství se politicky vyvíjel pod výrazným vlivem svých starších bratří Václava a Vojty Beneše (v.t.). V době středoškolských a vysokoškolských studií věnoval zvláštní pozornost sociální otázce a socialismu. 1900-08 patřil ke stoupencům sociálně demokratické strany a 1904-08 byl spolupracovníkem Práva lidu, kde za svého studijního pobytu ve Francii a Anglii (1905-07) pravidelně publikoval články o západoevropském socialistickém hnutí. Problematikou socialismu se zabýval i ve studiích, otiskovaných v revui Naše doba, a ve spise Stručný nástin vývoje moderního socialismu (1910-11). Reformním socialistou zůstal i po svém vstupu do realistické strany a po celou svou další politickou dráhu. 1920 kandidoval do parlamentu za Čs. stranu národně socialistickou, 1923 do ní vstoupil a podstatně pak ovlivňoval její politickou linii (hlavní tvůrce stranického programu z roku 1931 zvaného Benešův program s úzkou vazbou na sociálně demokratickou programatiku třicátých let a spoluinspirující odbojový program Za svobodu z roku 1941); po svém zvolení prezidentem republiky v prosinci 1935 ze strany vystoupil, ale zachoval si k ní těsné vazby („Benešova strana“). V době své předválečné, exilové i poválečné prezidentury se ovšem opíral též o čs. sociální demokracii a s řadou jejích politiků úzce spolupracoval. Od konce 30. let se v souvislosti s mezinárodním vývojem i vnitřním ideově politickým posunem ve vlasti zaměřil na otázku vztahu demokracie k socialismu; stal se stoupencem socializující demokracie, kterou považoval za perspektivní východisko poválečného politického a sociálně ekonomického uspořádání v Československu, reflektující i jeho mezinárodně politickou pozici mezi Východem a Západem. Spolu s mnohými západními státníky se mylně domníval, že po skončení 2. světové války dojde k postupné demokratizaci sovětského režimu i komunistických stran, v teoretické rovině a delší perspektivě však předjal teorii konvergence mezi „kapitalistickým“ a „socialistickým“ systémem.